Uplynulo mnoho let od chvíle, kdy jsem sbalila svůj život do kufru a společně s malým synem opustila manželství plné bolesti, pláče a beznaděje. 

Držím se hesla: "Co tě nezabije, to tě posílí." 

Prošla jsem dlouhou cestou od zamilované, naivní, těhotné nevěsty k dospělé ženě a mámě, která se 

• naučila říkat NE, 
• vybudovala si pevné hranice,
• začala mít ráda sama sebe, 
• své okolí a to i napříč překážkám a vlivu domácího teroru. 

Byla jsem vyčerpaná: Fyzicky, duševně a právě tyto osobní lekce byly tou nejdůležitější cestou k poznání sebe a skutečné reality. Dnes díky nim mohu:

• podat pomocnou ruku druhým, 
• pomoci jiným v procitnutí
• a pochopení situací, příčin problémů i NE-mocí. 

Je krásné jít po boku těch, kteří uvítají pozitivní změny, kteří na sobě pracují a postupně se tak uzdravují na úrovni těla i duše. Vždyť v životě si musíme vzájemně pomáhat a projít všechny nastavené situace. Žádná z nich není DOBRÁ ani ŠPATNÁ. Naopak ty (z našeho pohledu) špatné jsou právě pro nás těmi nejlepšími. Utvářejí naší osobnost, posilují nás, ukazují nám směr a cestu. 

Kdybych ve svém životě neprožila domácí násilí, nesáhla si na to největší dno, nepodívala se smrti do očí, nebyla bych tam, kde jsem teď.

Stálo to za to, i když věř, že to bylo opravdu DEVASTUJÍCÍ OBDOBÍ. Už v tom názvu to můžeš slyšet, a je ti okamžitě jasné, že i situace, vztahy, problémy v rodině, práci atd... DEVASTUJÍ NAŠE TĚLA. Zde krásně vidíš, že léčba a uzdravení se NEmůže být jen o jídle, lécích, nemocnicích.

Pozor, příběh domácího násilí není jen o dvou lidech. Dotýká se všech okolo, i když příručky zmiňují nejčastěji jen 4 zdi. Nikomu není příjemné přihlížet, jak tělo a duše oběti chátrá. Napadlo tě někdy, co prožívají rodiče týrané dcery (přátelé, sourozenci, kolegové v práci..)?

Můj první manžel byl inspirací a nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, co jsem s ním prožila, co jsem si z manželství odnesla.

Obrovsky jsem ho milovala, věřila jsem mu, vložila jsem mu do rukou celý svůj život, obětovala jsem se, obětovala jsem pro něj svou rodinu, přátele, koníčky, volný čas. I přes to mě má láska přesvědčovala o tom, jak jsem odporná, neschopná, nepřitažlivá, marná. Psychicky i fyzicky mě napadal, vydíral, držel ve svém vězení. Stala jsem se jeho rohožkou, služkou a netušila jsem proč. Zdmi našeho domu prostupoval křik a vulgarismy. Styděla jsem se za něj, za svůj život a svou lásku. Bojovala jsem, snažila jsem se být lepší, dokonalejší a chtěla jsem mu vyhovět (aby byl klid). Při hádkách jsem seděla v koutě a čekala až utichnou. On stále vymýšlel nové možnosti, jak mě dostat na dno a citové vydírání nebralo konce. Chodila jsem na terapie, navštěvovali jsme manželské poradny a z celého srdce jsem si přála, aby se stal zázrak, aby náš vztah měl budoucnost a naše dítě mělo krásnou a úplnou rodinu. Nesnesla jsem myšlenku na rozvod a prohru. 

Procházela jsem devastujícím obdobím a řešila jsem různé otázky týkající se smyslu života, pokory, partnerství, rodičovství, smrti a vůbec... 

Strach prostupoval každičkou myšlenku a buňku mého těla. Nebála jsem se tolik o sebe, ale o zdraví a budoucnost dítěte. Žádná facka a pád nebolí tolik jako bezmoc ženy, která má mateřské pudy a chce chránit své dítě před naprosto šílenými a někdy i velmi nebezpečnými situacemi. 

Vidím situaci, kdy jsem byla zahnaná (doslova) do kouta, ponížená, unavená, zmlácená. V ten okamžik se spustilo mé astmatické období. Opravdu a skutečně jsem se začala dusit (bez přítomnosti pylu, prachu, jiného alergenu). Byla to přesně ta situace, kdy jsem manžela obrovsky odsoudila, nedokázala jsem zpracovat a rozdýchat jeho agresivní chování a svou neschopnost se bránit. Chtěla jsem do světa vykřičet tu obrovskou bolest a bezmoc, ale z mých úst nevyšla ani hláska. Nic než dušnost a kašel. Nemohla jsem pochopit, proč já, proč mi ubližuje, když já ho tak miluji a v životě bych mu nedokázala zkřivit vlásek. 

On mi musel mi dát tuto lekci. 

Od prvního okamžiku jsem věděla, že takto žít nechci, ale nešlo jen tak odejít. Je to běh na dlouhou trať a každý, kdo si domácím násilím prošel mi rozumí. 

Nemoc může spustit traumatický zážitek, který trvá pár minut, ale postiženi a nemocní můžete být svým každodenním žitím.

Lítost není potřeba. I tato emoce dokáže člověka pěkně zablokovat. Teprve tehdy až přestaneš hodnotit, litovat se a začneš přijímat děj přesně takový jaký je - tak se to stane. Situace proběhnou úplně v klidu, nemusíš trpět, nemusíš se trápit. Tento děj je proto, protože jsi to sama chtěla zvolila si právě tuto cestu. Rozhodni se, zda po ní půjdeš dál a nebo stejně jako já vykročíš jiným směrem.